Dnes je to přesně týden, co odešlo poslední štěně z VRHu C. Mě to připadá jako celé týdny. Je pravda, že stále dospávám a tak zákonitě den je o něco kratší.
Po pravdě, i když jsem prcky obrečela, je zase fajn vrátit se do normálu a žít si tak trochu svoje.
Co na to holky? Myslím, že už jim ti okusovači taky nechybí. Jen Appia si zarytě hlídá svůj pelech, tedy ten, který sdílela se štěňatama.
Co je ale podstatná změna, chování a poslušnost. Je to prostě strakáč a jakmile se mu člověk přestane věnovat po stránce výchovy, najde si svůj způsob chování (mnohdy neslučitelný s páníčkovými představami).
U nás sice to nemohlo dojít nijak daleko, protože přece jenom povinnosti kolem štěňat feny chápou. Jen nějak nepobraly ten návrat zpět. Chvílemi mám pocit, že se neumí ani venčit. Na vodítku si myslí, že jsem se proměnila v sáně. Chápu, nedostatek pohybu je tady evidentní. Appia pak musí dohnat, to co zameškala. Musí očuchat všechno co nejrychleji a hned. Je navíc naprosto hluchá a imunní k jakémukoli povelu. Přece jenom ona se ven po dva měsíce nedostala. Prostě tak nějak delete celého mozku. No, návrat do normálu probíhá ve stylu, začít od začátku. A protože ve smečce je to nakažlivé, týká se to i Tessy.
Závěr : Pokud má být strakáč vychovaným psem, je to o každodenní práci a kdyř se poleví, v domnění, že už všechno umíme, nebo díky nějaké pauze, kterou nemůžeme ovlivnit. Musíme počítat s tím, že asi bude třeba vrátit se na začátek, nebo v lepším případě o krok zpět.