Rubrika: Povídání

Pokus zůstane vždy pokusem. Od reality se utéct nedá, to je nám jasné. Jen stále nevíme jak se situací naložit.
Letošní  cestování bylo naplánované tak, aby ho pohodově zvládala  i 14letá Tessy. Tak nějak jsme tušili, že by to mohlo být poslední, kdy bude v naprosté pohodě.
Rezervaci  psích kempu v Itálii jsem udělala již v únoru a trasu jsme měli také  naplánovanou. Tak trochu cestování po známých místech, kde se holkám líbilo.
Jenže člověk míní, život mění.
10.6.2022 Tessy odešla za duhový most. Rozhodli jsme se, že ihned, jakmile vyřídíme veškeré formality, zpopelnění a pod.,odjedeme. Přišlo nám to v ten moment jako nejlepší řešení jak pro nás dvounožce, tak hlavně pro Appii, která pořád Tessy hledala. Prostě realizovat ten pokus o útěk od reality. Od něčeho, co jsme si nedovedli představit ani v tom nejhorším snu.
Doma jsme nechali všechno tak, jakoby tam Tessy stále byla a vyrazili jsme.

Trasa : Praha – České Budějovice -Dolní Dvořiště – Flachau – Villach – Gemona Del Friuli – Lignano Sabbiadoro – Tricesimo – Gemona Del Friuli – Ansfelden, a zpět. 
Původně plánovanou trasu jsme  zkrátili o rakouská jezera.

Více z naší cesty a info o kempech najdete na našem cestovním webu.

Jak reaguje Appia?
Tessy byla velká srdeční záležitost a asi nikdo, kdo ji dobře znal na ni nezapomene. Prostě to bolí neuvěřitelně nás a je jasné, že určitým způsobem to přenášíme na Appii, která se s tím taky pořádně pere. Nikdy nebyla jediný pes v domácnosti.

Je nám jasné, že naším hlavním úkolem je zabavit Appii a dostat ji zase do dobré nálady. Máme štěstí, že neodmítá žrádlo a vodu. Většinu času ale sedí nebo leží a kouká, jakoby čekala, že se Tessy každou chvíli objeví. Jindy si zase stoupne a štěká a volá. To štěkání není obyčejné štěkání, je to jakoby pláč.
Má zažité rituály, a protože Tessy do poslední chvíle vedla smečku a Appia se jí přizpůsobovala, chvílemi vůbec nevnímá a nechápe.
Věříme, že změna prostředí a cestování, které obě holky vždy milovaly, přivedou Appii trochu na jiné myšlenky.  

Cestou jsme zažili jsme dvě velmi zvláštní situace.
1) Vloni jsme objevili přírodní rezervaci u Villachu. Holky se tam vyřádily, probrodily řekou, řádně se napojily a pak spokojeně pokračovaly v cestě. 
Letos jsme tam Appii vzali na procházku a delší venčící pauzu před pokračováním v cestě. Došli jsme až na místo, kde jsme holky vloni fotili. Appia celou dobu šla a zdála se být v pohodě. Jenže na tom osudném místečku se  otočila a zoufale táhla pryč, zpět na parkoviště. Kdo ví, co se jí v ten moment honilo hlavou. 
2) Gemona Del Friuli – pěkná procházka kolem kempu, kde jsme vloni obdivovali čmeláky a motýli na lučním kvítí. Appia v těch místech začala hodně čuchat, to nikdy nebyl její styl. Vše vyčuchala vždy Tessy. Chvíli jsme ji pozorovali. Bylo to takové zoufalství, jakoby měla pocit, že tady tu svou mámu Tessy najde. 
Snažili jsme se ji odtamtud odvézt co nejrychleji. A na to místo už jsme se nikdy nevrátili. 
Kdo ví, co je mezi nebem a zemí? A má pes vzpomínky? Jsem přesvědčená, že ano. Jen ty psí reakce jsou někdy pro nás dvounožce nečitelné. Chceme rozumět, snažíme se, myslíme si, že rozumíme. Ale kdo ví?

Related Images: